Vladimír Ráž

VLADIMÍR RÁŽ, pohádkový král Miroslav

Manželům Františkovi a Anně Rážovým, bydlícím v domě čp. 441 v nejdecké Školní ulici, (nyní ulice Bratří Čapků), se narodil 1. července 1923 potomek, jehož obdařili jménem Vladimír. Rodina pocházela z jižního Plzeňska, do regionu se dostala kvůli zaměstnání Františka Ráže, jenž měl na okresním hejtmanství v Nejdku na starosti odvody a evidenci vojáků.

Malý Vladimír docházel spolu se starším bratrem Miroslavem, který se narodil v lednu 1920 v Chomutově, do místní české obecné školy (budova současné lesní správy v ulici Bratří Čapků 550). Díky mamince, která se stala učitelkou, ráda četla a měla určité pedagogické vlohy, se malý Vladimír v útlém dětství seznamoval s pohádkami. Nejdek mu přinesl rovněž první kulturní zážitky – poprvé se setkal s loutkovým divadlem, ochotnickým představením Lešetínského kováře, sehraným živými herci, a s bratrovou hudbou na housle, již rád poslouchal. Rážovi se pak ještě ve 20. letech přestěhovali do nedalekého domu čp. 558 v dnešní Smetanově ulici.

Vladimír Ráž po letech vzpomínal: „Na dvoře lesní správy byly slavnosti, kde se slavil 28. říjen. A tam vlastně byly moje první tvůrčí začátky, protože jsem tam říkával básničky, přestože jsem si tenkrát šlapal na jazyk. Vůbec Češi tady žili ohromně soudržně. Každý rok v restauraci u Žáby, Frosch se to tenkrát jmenovalo, byl český ples, spojený s tombolou. Vzpomínám, jak naši vždycky před tím plesem doma balili všelijaké věci, takové balíčky z toho dělali, a dávali to do té tomboly. Mnohdy se stalo, že to, co tam dali, si přinesli zase domů. Někdy se stalo, že druhý rok získal ten, kdo to tam dal předtím, zase zpátky. Vždycky v neděli docházelo k tomu, že různé rodiny putovaly po Nejdku, navštěvovaly se. A tu byly buchty, tu zas bylo něco jiného. Nebo třeba kolem Vánoc se roznášelo pečivo do různých českých rodin. Maminka s tatínkem dělali různé škatulky kolem Vánoc a to se roznášelo zase do jiných rodin a z těch jiných rodin zase chodili k nám a nosili jiné škatulky. O Vánocích jsme měli na českých stolech obrovský výběr vánočního pečiva. A tím se projevovalo přátelství a dobrácký vztah mezi námi, českými rodinami.“

V říjnu 1932 se rodina přestěhovala do Prahy-Smíchova. Na tamním gymnáziu nacházel vyžití ve sportu (hlavně v kopané) a tajně skládal četné básně, aby to spolužáci nevěděli. Původně se chtěl stát lékařem, ale v období 2. světové války byly české vysoké školy uzavřeny, rozhodl se proto studovat dramatické oddělení Státní konzervatoře Praha, kde ho vedli Miloš Nedbal, Jiří Plachý a Karel Palouš. Konzervatoř absolvoval v roce 1947.

Do prvního stálého angažmá (Realistické divadlo, nyní smíchovské Švandovo divadlo) nastoupil v roce 1947 a hned ho režisér Ota Ornest obsadil do hlavní role Jacka Worthinga ve hře Jak je důležité mít Filipa. V témže divadle účinkovala i Alexandra Myšková, s níž se později oženil.

V roce 1949 se dostal do Divadla státního filmu, kde setrval dva roky. Roku 1951 začala jeho tříletá dráha na půdě Divadla hlavního města Prahy (dnes Hudební divadlo Karlín), kde s ním působili např. Vlasta Burian, Ljuba Hermannová a Oldřich Nový či režiséři Jiří Frejka a Alfréd Radok. V září 1954 se stal členem činohry Národního divadla, jemuž zůstal věrný i po odchodu do důchodu.

V mládí ztělesňoval milovníky a romantické hrdiny, posléze vyzrál v charakterního herce v tragédiích, psychologických dramatech a komediích.

Pro nejméně tři generace je Vladimír Ráž především králem Miroslavem z dnes již legendární pohádky Pyšná princezna. Už v době premiéry v roce 1952 se film stal tahákem. Není se čemu divit. V éře plné budovatelských snímků prolétl romantický film režiséra Bořivoje Zemana biografy jako svěží jarní vítr. Hlavní píseň „Rozvíjej, se poupátko“ se stala hitem. Za dobu promítání v kinech jej podle záznamů tehdejší Ústřední půjčovny filmů shlédlo 10,5 milionu lidí. Od prvního uvedení na televizní obrazovce (1965) se tento příběh Boženy Němcové stal jednou z nejoblíbenějších pohádek české filmové historie. V televizi nechybí ani o vánočních svátcích.

Zejména v 50. letech šel Vladimír Ráž z jedné role do druhé. Hrál ve filmech Dovolená s Andělem, Tajemství krve, Byl jednou jeden král, Hrátky s čertem, Morálka paní Dulské. Později byl často obsazován do známých seriálů (Hříšní lidé města pražského, Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Třicet případů majora Zemana, Byl jednou jeden dům, Zlá krev a Zdivočelá země) a inscenací a pohádek (Čertův švagr, O ptáku Ohniváku).

Díky svému kultivovanému projevu a vynikajícímu recitátorství našel uplatnění v rozhlase, dabingovém studiu a v neposlední řadě také v komponovaných uměleckých pořadech Lyry Pragensis. Kdo by neznal hlas Oldy Shatterhanda v populárních mayovkách, Fandora ve filmech o Fantomasovi či pana Marleye v Sám doma.

Na prknech, co znamenají svět, zahrál celkem přibližně 110 rolí (z toho na Národní divadlo připadá 91 představení). Ve filmu a televizi bylo napočítáno 94 rolí. Archiv Českého rozhlasu eviduje více než 660 záznamů, v nichž figuruje Rážovo jméno. V dabingu namluvil 21 filmů. K tomu je nutné připočítat desítky literárních přednesů ve Viole, Lyře Pragensis a televizních pořadech.

Vladimír Ráž obdržel řadu ocenění – čestné uznání za herecký výkon za seriál Sňatky z rozumu (umělecká soutěž k 50. výročí existence Československa, 1969), titul zasloužilého člena Národního divadla (1971), titul zasloužilého umělce (1984) a cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu (1997).

Ze tří manželství měl Vladimír Ráž tři děti. Nejprve se oženil s Alexandrou Myškovou, s níž měl syna Martina. Z druhého manželství s Alenou Vránovou měl dceru Markétu a s třetí manželkou Olgou Hnátkovou dceru Veroniku.

S rodným městem neztratil kontakt, častokrát do Nejdku zajížděl. Shlédl mimo jiné i divadelní představení Lišák Pseudolus režiséra Borise Vozara (únor 1971). V roce 1990 se zúčastnil I. Poutě dobré vůle a svou lásku k rodnému městu vyjádřil v dopise z června 2000. Byl to jeden z jeho posledních.

Rážova životní pouť byla ukončena v 77 letech v úterý 4. července 2000. V rámci XII. Poutě dobré vůle (23. června 2001) byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska.

V Praze-Satalicích byla jedna z nových ulic pojmenována po nejdeckém rodákovi.

Pavel Andrš