Kouzelná harfa

Jedné noci za dávných časů přišel pod nejdecký hrad starý unavený harfeník. Prosil stráže, zda by jej nepustili do hradu zahrát a přespat. Prosebník však byl příkře odmítnut s tím, že v noci se cizinci do pevnosti nepouští, ať si počká do rána. Starci tedy nezbylo, než se uložit k spánku v lese pod temnou hradní věží. Svůj jediný majetek, harfu, si položil vedle hlavy. Přemožen únavou z dlouhého putování záhy usnul, ukolébán šepotem hravých vln Rolavy.

Les tiše šuměl,v údolí byl klid a mír. Když však strážný na ochozu věže ohlásil troubením rohu půlnoc, nastalo v přírodě náhlé oživení. Přišla hodina duchů. Každou noc vystupovala z lesů pod velkou skálou půvabná víla a zpívala své krásné písně. Tak se stalo i v noci, o níž vyprávím. Opartně vzala od spícího hudebníka harfu a doprovázela jejími nevýslovně líbeznými tóny svůj zpěv. To vše viděl stařec ve snu a v něm také vztahoval po čarovném zjevení své ruce. Leč víla mu hrafu po chvíli vrátila a zmizela ve vlnách hradního rybníku.

Harfeník pak tvrdě spal až do bílého rána, kdy byl konečně vpuštěn do hradu a vyzván pánem a jeho společností, aby je pobavil svým uměním. Začal tedy zpívat a hrát na hrafu. Hned po prvních tónech panstvo oněmělo úžasem, překvapen byl i sám hudebník. Z nástroje se samovolně linuly melodie nepoznané krásy. Vtom zahřmělo, oblohu počaly křižovat zlověstné blesky, zpod skály bylo slyšet stále sílící dunění, zdivo se otřásalo, již se zdálo, že hrad bude pohlcen zemí. Silný vichr vzdul Rolavu. Její vlny se prudce tříštily o temnou skálu a stoupaly stále výše. Setmělo se. Na hradě stáli bledí a třásli se hrůzou. Jen hradní pán zbrunátněl hněvem, vytrhl starci harfu a s kletbou ji oknem vyhodil do zpěněných vln rybníka. Vzápětí vše utichlo.

Pak se však z ochozu věže ozvaly poplašné signály. Strachem ještě ochromené panstvo si ve zmatku běželo pro zbraně. Bylo však již pozdě, hrad byl dobyt šlikovským vojskem, které využilo nepozornosti stráží při harfeníkově hře. Dlouhé měsíce čekali vojáci na podobnou příležitost, aby mohli zničit sídlo loupeživých rytířů. Odpor lupičů byl záhy zlomen, dílem byli zajati, dílem pobiti. Harfeník nevnímal ruch kolem sebe, stál jako smyslů zbavený a hleděl do míst, kde zmizela jeho harfa. Po boji se šlikovští shromáždili na osvobozeném hradu a obklopili starce. Po drahné chvíli jim vyprávěl, co se událo. Poděkoval za záchranu a velmi prosil, aby mu našli harfu, bez níž nemůže žít. Snažil se zachráncům zpodobnit její úžasný zvuk: "Měla hlas jako ozvěna z lepšího života, který si neumíme ještě ani představit, hlas, jenž konejšil žal bědných a posiloval radost šťastných. Měla však také tóny, které pronikaly jako žhavá ocel do srdcí krutých a nespravedlivých. Vraťte mi mou harfu!"

Vojáci se dali do díla zkázy, jak bylo zvykem při dobytí lupičského hnízda. Pobořili hrad a nechali stát jen nejvyšší věž. Pak vypustili hradní rybník, aby našli harfu. Jejich úsilí však bylo marné, nebyla k nalezení. Poté se družina vydala na zpáteční cestu na hrad Loket. Nešťastného starce vzali s sebou. Jeho život se chýlil ke konci. Při odpočinku v noci náhle hudebník uslyšel z velké dálky sladkou melodii své milované harfy. To na zříceninách nejdeckého hradu seděla a hrála víla a její hudba se nesla až k umírajícímu. Když hudba zmlkla, klesl harfeník s odevzdaným úsměvem k zemi a zemřel s mírem v duši. V onom okamžiku zazněla kouzelná hrafa naposledy. Skála se otevřela a víla, poselkyně spravedlnosti, se vrátila do svého zámku v hubinách země. S rachotem se pak skála opět zavřela, zachovala si však na věčné časy tvar hlavy harfeníka.

Cesta proti hradu na úpatí Křížového vrchu se dlouhá stalentí nazývala alej nářků, protože tu prý bylo o půlnoci slyšet nářek starce, volajícího po své harfě. Také z nitra hradní skály o půlnoci údajně zní temné dunění a zázračný zvuk harfy.

Zdroj: Burachovič, S. PhDr.: Kouzelná harfa. Pověsti z Karlovarska. OKS v Karlových Varech, 1989, str. 18